Čarodějnice

Čarodějnice… Zatracované i obdivované, nenáviděné i milované, mladé, staré, krásné, ošklivé, hodné, zlomyslné či přímo zlé. Nepřipomíná vám to něco? Ale ovšem. Čarodějnice jsou lidé jako my. Jsou sice nadány schopností vládnout mocnými silami, ale to, co a jak činí, řídí jejich lidská stránka, jejich povaha.

Jak tedy najít něco, co čarodějnice spojuje, podle čeho je lze poznat? Čarodějnice dokáží přizpůsobit průběh událostí dle svého přání i proti vůli ostatních a lze si je najmout. Nic ale nedělají pro druhé jen tak. Vždycky očekávají a vyžadují nějakou odměnu či protislužbu.

Tak jako jsou rozmanité samy čarodějnice, jsou rozmanité i jejich praktiky a postupy. Je to proto, že vznikaly v průběhu mnoha let po celém světě. Řád čarodějnic je totiž starý jako lidstvo samo a vyvíjel se současně a nezávisle v mnoha oblastech. Čarodějnice a pochopitelně také čarodějové, ačkoli se o nich nezmiňujeme, protože se jejich cesta v průběhu věků s čarodějnicemi rozešla, byly v dávných dobách prakticky nepostradatelné. Léčily nemoci, pomáhaly v těžkých situacích, pomáhaly získat lásku, štěstí, ba i moc.

Kde se tedy vzala představa krutých čarodějnic, unášejících děti, čarodějnic škodících dobytku i lidem, prostě čarodějnic zlých až ďábelských? Odpověď je jednoduchá. Čarodějnice pochází již z dob, kdy světu nevládl Bůh, ale různí démoni, duchové, víly a další bytosti nadpřirozené. Byly nezávislé na církvi a navíc reprezentovaly to, co chtěla církev vymýtit ze všeho nejvíc, předkřesťanskou tradici. Podle církve byla tvořivá síla vlastní pouze Bohu. Zázraky mohli předvádět pouze světci a i to jen jako Boží prostředníci.

Kněží proto zahájili kampaň proti čarodějnicím, které byly zobrazovány jako služebnice ďábla a původkyně mnoha zla na světě. V 15. století pak pronásledovatelé čarodějnic dostali do rukou knihu, mající pro ně cenu zlata. Dva dominikánští mniši vydali svou knihu Malens maleficarum – Kladivo na čarodějnice. V tomto rozsáhlém a stěžejním díle shrnuli všechny poznatky o čarodějnicích, jejich praktiky, jejich nebezpečnost a zlobu a také a to bylo v budoucnu používáno především, zevrubný návod, jak čarodějnici poznat, jak ji vyslýchat a také, jak je třeba čarodějnice trestat. Kniha se vydávala stále znovu v mnoha evropských zemích a poznamenala boj s čarodějnicemi jako žádná jiná v dějinách.

Jenže čarodějnice přežily. Ani nejhorší pronásledování je nemohlo vymýtit, ani největší nebezpečí života nepřimělo čarodějnice, aby se zřekly svého tajemného umění. Tušíte proč? Je to jednoduché. Jsou potřeba a je potřeba magie. Všichni ji potřebujeme. Všichni ji praktikujeme, aniž bychom si to uvědomovali. Talisman v kapse, mince pro štěstí, vykročit tou správnou nohou… A když to nestačí? Pak se porozhlédneme po nějaké čarodějnici. Samozřejmě té hodné. Ať již má podobu kartářky, vědmy či babky kořenářky. A jako za dávných časů jim nosíme dárky a peníze a věříme, že nám pomohou naklonit si osud a štěstí na svou stranu. Magie je tu zkrátka s námi a s ní jsou tu i čarodějnice.

Ovládají to nejstarší umění, kterým člověk na počátku věků začal měnit svět. To jim dává velkou sílu a moc. V dobrém i v tom zlém. Proto bychom je měli mít v úctě a také se jich trochu obávat.